Autorské šamanské pohádky
Jak se ztratila indiánská dívka Četatwin
V osadě indiánů žili bratr se sestrou. Ona byla krásná dívka a jmenovala se Četatwin (Poštolka). On chytrý bojovník a jmenoval se Mato Tanka (Chytrý Medvěd).
Jednoho dne si Četatwin řekla, že půjde do lesa pro svého bratra nasbírat borůvky, ať má po obědě něco dobrého. I indiáni totiž rádi mlsali. Vzala si malou nádobku a šla. Vešla do lesa, kam chodí obvykle, ale žádné borůvky tam nebyli. Tak šla o kousek dál. Pak zatočila do leva…ale zase žádné borůvky. Tak šla ještě o kousek dál, zatočila doprava…a opět žádné borůvky. Šla ještě o kousek dál…a i když indiáni se v lese vyznají, najednou Četatwin zjistila, že se ztratila. A začala se docela bát. Sice znala snad všechny zvuky zvířat v lese, ale přesto ji přišlo všechno najednou tak strašidelné.
Její bratr Mato Tanka se mezitím věnoval v táboře nějaké práci. A když zjistil, že ani na oběd není jeho sestra Četatwin doma, začal si o ni dělat starosti. Nějací lidé z jeho vesnice mu řekli, že viděli Četatwin jak jde do lesa. Tak šel také do lesa a hledal ji. Chodil po lese skoro celé odpoledne, ale stále ji nemohl najít.
Když už bylo skoro šero, začal mít o Četatwin skutečný strach. Napadlo ho, že zajde za moudrým Šamanem. V každé indiánské vesnici byl, děti, stařec, který byl velice chytrý a moudry a dokázal často poradit. Mato Tanka mu vylíčil, že se sestra asi ztratila v lese a jak se o ni bojí. Moudrý šaman se na chvíli zamyslel a hned měl jednu radu. Vezmi si do lesa buben, jdi doprostřed lesa a tam začni bubnovat. Četatwin uslyší zvuk bubnu a půjde po jeho zvuku a tak se najdete. Mato Tanka byl smutný a říkal, že on žádný buben nemá, že je bojovník a ti mají oštěpy, ale ne bubny.
Moudrý Šaman tedy řekl „Ještě jsem svůj buben nikdy nikomu nepůjčil“. Ale když vidím, jak se o Mato Tanka bojíš, půjčím ti můj.
A stalo se, jak Moudrý Šaman řekl. Mato Tanka šel do lesa, začal bubnovat a Četatwin uslyšela zvuk bubnu a podle toho zvuku svého bratra rychle našla a oba se z lesa v pořádku dostali.
Mohlo by se zdát, že je konec příběhu, ale to bychom na jednu věc zapomněli. Četatwin i Mato Tanka museli jít moudrému Šamanovi poděkovat za jeho radu.
O krásném koni pro Četatwin
Blízko indiánské vesnice se objevil nádherný divoký kůň. Byl to snad ten nejnádhernější kůň, co kdy indiáni viděli. A mnoho indiánských bojovníků se snažilo tohoto divokého koně chytit, aby jej měli pro sebe a mohli na mě jezdit. Zkoušeli to různě…chytit jej do lasa…tak dlouho jej honit až se unaví…vlákat do pasti. Ale divoký kůň byl chytrý a silný a nikomu se to nedařilo.
I indiánský bojovník Mato Tanka, chtěl chytit divokého koně. Ale měl úplně jiné důvody než ostatní bojovníci. Ti chtěli jezdit na tomto krásném koni. Zato Mato Tanka jej chtěl dát své sestře Četawin, protože ta se o něj starala a on ji chtěl tímto nádherným koněm poděkovat.
Když Mato Tanka viděl, jak jsou ostatní bojovníci, ti zkušení a silní bojovníci, neúspěšný v chytání divokého koně neúspěšní, říkal si „Jak bych jej mohl chytit já, když jsem ještě mladý a nezkušený“. A byl z toho hodně smutný.
Jednoho dne potkal Mato Tanka potkal Moudrého Šamana a o svém trápení se Šamanovi svěřil. I o tom, že bych chtěl dát toho krásného koně své sestře.
Moudrý Šaman hned říkal, že ví, jak koně chytnout. Ale nikomu to neřekl, protože všichni mysleli na sebe a chtěli koně jenom pro sebe a aby se mohli chlubit. A že Mato Tanka je jediný, kdo nemyslel na sebe a proto mu poradí.
Ta rada byla jednoduché. Nesmí se snažit divokého koně chytit, ale spřátelit se s ním. Každý den mu přinést trochu ovsa, mluvit na něj, donést mu vodu, pohladit jej. Jen tak si může získat přátelství divokého koně a získat jej pro Četawin.
Mato Tanka tak udělal. Všichni z vesnice se divili, proč se tak zvláštně chová a že není správný bojovník, když se divokého koně nesnaží chytit. Ale Mato Tanka na jejich posměch nedal. Měl před očima jen svou sestru a to jak ji chce udělat radost.
A postupně se s koněm skutečně začali sbližovat. Jednoho dne však začal divoký kůn kulhat. Všichni bojovníci z vesnice přestali mít o koně zájem. Kdo by přece chtěl kulhajícího koně. Mato Tanko se však již s koněm natolik zpřátelil, že mu chtěl pomoci. A zjistil, že kůň má v kopytě zaražený bolavý trn. Když jej vyndal kůň začal běhat opět normálně a Mato Tanka si tak získal natrvalo jeho důvěru. Pak již nic nebránilo tomu, aby jej přivedl do vesnice a daroval jej své sestře.
Ta byla z koně nadšená a měla obrovskou radost z koně i z toho co Mato Tanka pro ni udělal. A teď začali přemýšlet jaké dát koni jméno. Děti napadá vás nějaké?
O kvákající žábě
Mato Tanka a Četawin, které znáte z předchozího vyprávění žili v tee-pee (děti víte co to je?) na krásném místě u jezera. Bylo skutečně nádherné. Všude spousta zeleně, pro vodu kousek. Dali se tam ulovit ryby. Díky vodě ani v létě nebylo v jejich tee-pee žádné vedro.
Jednoho dne se do jezera přistěhovala přistěhovala žába. A začala kvákat. A pořád do kolečka jen kwaa – kwaa -kwaa – kwaa. Tak pořád do kolečka. Ve dne v noci.
Děti, pamatujete si, jak Mato Tanka mluvil včera s koněm? Indiáni uměli totiž mluvit se zvířaty. Proto dneska šla Četawin za žábou a ptala se ji proč stále tak kváká. A žába ji hne řekla „A proč ne. Vždyť je to nádherné. Já kvákám, protože mám radost jaké to je krásné jezero.“ Četawin jí odpověděla „Mě se tvé kvákání také líbí. Ale poslouchat jej celý den skutečně nejde. Už nás z toho bolí hlava. Mohla by si kvákat třeba večer? My tě budeme rádi poslouchat“. Ale žába jen řekla „Ne. Mé kvákání je to nejnádhernější na světě. A budu kvákat stále a pořád a dokolečka a kdy se mi chce. Kwáá-kwáá-kwáá-kwáá.“ A dál se s Četawin nebavila.
Kvákala tak dne, dva tři v kuse. A Mato Tanku i Četawin už z toho bolela hlava. Nevěděli si rady. Tak zašli pro radu za Moudrým Šamanem a vylíčili mu své trápení. Ten se zamyslel a nakonec přišel s jedním nápadem.
„Půjčím vám svůj buben a vždycky, když uvidíte, že žába chce začít kvákat začnete bubnovat. A budete bubnovat dokud žába neskončí s kvákáním a ještě o velký kus déle.“
A tak také učinili. Vždycky když žába kvákala, tak bubnovali. Tak aby byl slyšet jen buben a kvákání vůbec.
Žába se hned začala vztekat, že není slyšet její krásné kvákání. A když dokvákala, Četawin stále bubnovala. A žába se rozčilovala ještě více, že ji z bubnování bolí hlava a ať toho hned nechají. Četawin tak žábě říká. „Proč bychom přestávali? Vždyť to bubnování je nekrásnější na světe. A budu bubnovat stále a pořád a dokolečka a kdy se mi chce“. Děti, řekla úplně stejná slova, která ji řekla žába, když ji prosila ať tolik nekváká.
Žábě to došlo až druhý den. A přišla za Četawin a omluvila se ji. A řekla „Máš pravdu. Když jsem chtěla pořád kvákat myslela jsem jen na sebe a bylo mi jedno, že vás to obtěžuje. Jenže to mé kvákání je tak krásné. A kvákám, že mám radost ze života a ze světa.“. Četawin hned žábě odpoustila. A navíc ji rozuměla. Zašla tak pro radu za moudrým Šamanem. Ten jí poradil, ať žába kváká hlavně na večer. A Četawin i Mato Tanka žábu pozorně poslouchají a vždy ji poděkují jak krásně kváká. A ještě dodal, že kvákání bude Četawin I Mato Tankovi připomínat jak je krásně na světě a ať si vždycky na to vzpomenou, když uslyší žabí kvakot.
Líbí se vám Šamanské pohádky?
